Centrum Červeného města. Jediné místo, kde baťovské budovy tvoří celé ulice. Komplex se táhne po obou (hlavně však po levém) březích řeky Dřevnice více než kilometr a je téměř celý volně přístupný.
Budovy jsou nestejného stáří - nejvýchodnější část je až na vyjímky z baťovských dob, směrem na západ přibývá novodobějších staveb, které však většinou alespoň na venek drží cihlovou fasádu.
Oproti filmové továrně však ta skutečná není spící zónou - ve většině budov funguje v jednom nebo dvou podlažích nějaká výroba. Je zde i veřejná jídelna, pošta, hospody, v 64. budově dokonce sídlí střední škola.
Skutečně opuštěné jsou budovy s čísly 25. a 26. u vlakového nádraží. Obě jsou v "havarijním stavu" a vstup do nich je zakázán. Do přízemí 25.budovy lze celkem pohodlně vlézt některým z rozbitých oken, vstup do horních podlaží je však zavařený.
Menší dvacetšestka je na tom podobně, někdo z jejích samozvaných obyvatel však zavařené dveře čas od času přepiluje, takže pokud budete mít štěstí, dostanete se nahoru (vstup do přízemí je ze zadní strany, předposledními dveřmi). Ve druhém patře jsou dobře zachované dřevěné přepážky, ze třetího patra lze vylézt na střechu, odkud vedou ještě schůdky vzhůru.
Další tajuplné místo najdete mezi 34. a 44. budovou. Pohyblivá plošina nad propadlištěm původně sloužila jako posuvník vagónů, které z ní najíždely do 34.budovy. V dřevěné budce na plošině je starý stůl a na něm zaprášený kufr, ukrývající tajemství.
U padesátdvojky jsou dvoje schůdky do podzemí, které mizí pod hladinou pokrytou žabincem.
Za šedesátčtverkou je jiný vstup do podzemí (ten filmový). Za železnými dvířky byl svého času ukrytý starý dvoukolák.
Za nedávno vyhořelou 95.budovou je dřevěná jednopatrová stavba, kterou je možné celou propátrat.
Pozoruhodná místa lze nalézt také mezi skupinou budov za vlakovým nádražím, kam se dostanete od mostu přes řeku u teplárny, nebo vstupem z nábřeží pod nadjezdem.
Industriálněspeleologickou výpravu můžete završit v kavárně na střeše zlínského mrakodrapu (budova 21.), která však s poetikou Červeného města nemá nic společného.

Nejmagičtější z baťovských půldomkových čtvrtí. Oproti ostatním čtvrtím (kde jsme také natáčeli) se řada domků zachovala v téměř původní podobě (a jsou také relativně nejvíce zchátralé). Část Letné je chráněna jako městská památková zóna. Na rozdíl od filmového města, které se rozkládá na rovině, je Letná ve svahu.
Za Bati mohly mezi půldomky růst pouze okrasné stromy. Kůlny, zahrádky a živé ploty lidé vysázeli až za války a od té doby labyrint žije vlastním životem.
Ve spleti chodníčků je snadné zabloudit, můžete natrefit na nečekaná místa - poloopuštěná dětská hřiště, obchůdek s potravinami... nebuďte překvapeni, až se po ospalém plácku mezi půldomky prodrkocá trolejbus, který tudy jezdí téměř od baťovských dob.
Letná vás pohltí, přežvýká a bez varování vyplivne na okraji lesa nebo na rušném tahu do Otrokovic.

Spolu se sousední "chemičkou" zřejmě největší souvislá baťovská oblast. Nenajdeme zde tak sevřené ulice jako ve zlínském Svitu, čeká zde však několik překvapení. Při jejich hledání se pořádně nachodíte - areál je velmi rozlehlý.
Na jihozápadním okraji, u podjezdu pod hlavní silnicí, kudy můžete projít do areálu chemičky, je betonový odvodňovací tunel, do kterého je možné snadno sestoupit dírou u nosníku potrubí.
Půjdete-li odtud na sever podél železničního náspu, narazíte na sklad gigantických papírových rolí, ze kterých déšť časem vytvořil skulptury jako ze sci-fi. O kousek dál je u velké cihlové zdi fajn betonový bazén.
Do několika jednopatrových hal při jižním okraji se dá volně vejít - jsou vybrakované, válí se v nich obrovské dřevěné válce.
U jedné z budov v jihovýchodním rohu je prázdná nádrž s několika ventily. Z jejího dna rostou břízy.
Při západním okraji, nedaleko hlavního vstupu do areálu, je funkční výrobna (papírny?), ke které patří pozoruhodné vodní zařízení - voda teče kanálky do několika bazénů, nad kterými vedou úzké můstky se zábradlím. Je možné na ně vstoupit a kochat se, dokud si vás nevšimnou zaměstnanci a nevyhodí vás.
O kousek dál je jedna z budov vyhořelá, můžete nahlédnout prázdnými okny. Kolem ní vede úzký průchod, kde jsme točili část honičky s příslušníky VB. A tak dál, další místa už hledejte sami.
V tomto areálu také končíval Baťův kanál. Koryto bylo v sedmdesátých letech zasypáno, dodnes však můžeme narazit v továrních ulicích na železná pacholata na uvazování lodí, na samém okraji areálu je také zpola zasypaná plavební komora. Půldomková ulice za tovární zdí se jmenuje "K přístavu".
Areál je volně přístupný. Na vrátnici se vás možná zeptají kam jdete, ale pokud byste neprošli tudy, je možné použít některý z nestřežených vstupů (jako třeba průchod z chemičky) či díru v plotě na východní straně (u železniční trati na Přerov). Zhruba dvě třetiny budov jsou funkční a slouží různým firmám, je lépe nevzbuzovat zbytečnou pozornost.

Areál bývalé chemičky, propojený s areálem Tomy podjezdem pod hlavní ulicí, tvoří jádro labyrintu Červeného města. Jsou zde nepříliš vysoké, o to však členitější a zchátralejší budovy. Není jich mnoho, ale z různých úhlů pohledu poskytují nepřeberné množství "zarostlých" záběrů.
Kolem autovrakoviště se můžete dostat na venkovní schodiště, které vás zavade do třípatrové budovy. Z prázdných hal je kouzelný pohled na střechy chemičky - byl základem pro záběr z okna, který je v záhlaví těchto stránek.

Nejen půldomková čtvrť vznikla díky technickému zázraku: Baťa koupil levnou bažinatou půdu v záplavové nivě Moravy, přes Moravu postavil dřevěná koryta a z kopce na opačné straně řeky splavoval hlínu do bažin tak dlouho, dokud nezískal pevnou půdu.
Půldomková čtvrť, která navazuje na průmyslový areál, se podobá těm zlínským. Po povodni jí mnozí prorokovali zkázu - vždyť Baťa stavěl dělnické kolonie jako provizorium s životností 30 let! Domky však stojí vesele dál, jen jsou většinou čerstvě zrekonstruovány, staré kůlny a altánky vzala voda. Bohužel pro náš film - zde jsme nenatočili jediný záběr.
Celé Otrokovice jsou obehnány protipovodňovými hrázemi, které posloužily jako inspirace pro filmový "tajemný mechanismus". Při povodních v roce 1997 se jedna z hrází protrhla (vinou nezodpovědného stavebního zásahu krátce před povodněmi) a Otrokovice se naplnily vodou jako jeden velký bazén. Voda v nich stála ještě dlouho po té, co v okolní krajině už bylo po povodni.

Příklad baťovského budovatelství bez zábran se táhne od Hodonína po Otrokovice. V posledních letech byl celý znovu splavněn, můžete se vydat na výlet pujčenou loďkou. Všechny plavební komory jsou čerstvě zrekonstruovány (kromě přístaviště v Otrokovicích, které je už třicet let zasypané).
Zřejmě nejzajímavější stavbou je "Výklopník", začátek Baťova kanálu nedaleko Strážnice, kde se lignit z vagónů vysypával do lodí. Dnes je zrekonstruovaný, v létě je tu restaurace a výletiště pro rodiny. Pěkné místo, pro film však nepoužitelné.
Dále stojí za vidění půvabný zvedací most v Uherském Ostrohu (v prosinci 2006 byl bohužel původní most odstraněn, dnes zde najdete nedokonalou repliku), soustava plavebních komor u Vnorov a Spytihněvský a Hodonínský jez.
Na Baťově kanále jsme natočili několik záběrů, do finální verze se však nakonec dostal jen ostrožský most.

Sympatické maloměsto stojí doslova na vodě, kromě hanácké Litovle druhé místo na Moravě, kterému lze familiérně říkat "moravské benátky". Řeka protéká středem města korytem, jehož zdejší hloubka mne vždy znovu překvapí. Na nábřežní chodník na dně kaňonu lze sejít po schůdcích.
Hlavní atrakce však čeká o kousek dál - vodní elektrárna spojená mostem se zámkem a anglickým parkem, o kousek dál plavební komora a přístaviště Baťova kanálu, to vše propojeno několika rameny Moravy. V létě funguje na zámeckém dvoře (nikoli nádvoří) příjemná hospůdka.
Na mostě u elektrárny se odehrává hned několik scén, pro naše účely jsme však pomocí počítačových triků "zcihlovali" elektrárenskou fasádu.

Podhůří Jeseníků bylo pro nás nejvzdálenější oblastí, kam jsme na našich výpravách za hledáním Červeného města dorazili. Morava je zde teprve větší říčkou, o to ale dravější. Najdeme na ní (a na jejích přítocích a ramenech) spoustu drobných i větších vodních děl, prevážně elektráren.
Z továrniček v údolích nad Šumperkem, kde říčky mizí v tunelech, aby se zpěněné objevily na opačné straně, čiší atmosféra Sudet - svérázná poetika, avšak jiného typu.
Téměř neuvěřitelné místo se ukrývá za zemědělským výzkumným ústavem v Rapotíně. Malý zámeček obtéká koryto řeky, hladina je vzedmuta nad úroveň okolí a mizí pod dvěma budkami vodní elektrárny. Zámecký parčík na obou stranách koryta, do kterého se dostanete zadem otevřenou bránou, je propojen můstky, z nichž jednomu chybí podlaha.
Pod Šumperkem a dál směrem k Zábřehu a Moravičanům se krajina otevírá do roviny a Morava se začíná větvit. Jednu fajn elektrárnu najdete hned na jižním okraji Šumperka, další u železničního přejezdu nedaleko Bludova.
V Lukavicích i jinde jsou papírny, které přivádejí do svých areálů vodu vlastními náhony. Stojí to za to, ale nebude jednoduché se dostat dovnitř.
Monumentální (a krásně zchátralou, i když stále v provozu) vodní elektrárnu najdete mezi Mohelnicí a Třeštinou, za to elektrárna Paniháj kousek výš proti proudu, kterou vám budou doporučovat místní, je modernistická stavba z první republiky se zbrusunovou růžovou fasádou.
Zato takřka domácí elektrárnička se skrývá v údolí u Loštic směrem k Bouzovu.
Jedna elektrárna (v mapě uvedena jako Nové Mlýny) je také na okraji lesů Litovelského Pomoraví, u osamělé hospůdky Rybářská bašta. Kousek proti proudu náhonu, u jezu na Moravě, jsou už od nepaměti zdvižená stavidla z železničních pražců, a ztrouchnivělá lávka kolem nich - přecházejte po železných traverzách na okrajích! Za elektrárnou se pasou bizoni.
Litovel a jeho okolí by vydalo na samostatného průvodce, takže jeho objevování nechám na vás.
Natáčeli jsme nakonec jen ve Vitošově - malé osadě u kamenolomu, viditelného z celého okolí i z vlaků jedoucích na Prahu. Když si dáte tu práci a obejdete malou fabričku u cesty zezadu, najdete náhon vytékající z pod členité cihlové budovy. Majitel plánuje rekonstrukci, takže neotálejte!

Prvorepubliková továrna nese z části znaky poválečných stavebních úprav. Budovy kolem vodního koryta, které protéká skrz celý cukrovar, jsou však většinou v původním stavu, navíc kouzelně oprýskané. Voda postupně mizí a znovu se objevuje pod lávkou, dvěma mosty a také pod jednou budovou, načež ji náhon přivádí k propusti s můstkem, česly, a malou turbínou. O kousek dál se nad korytem klene ještě obloukový most.
Areál je bohužel veřejnosti nepřístupný. Lokaci, kterou jsme použili do filmu, však můžete spatřit přes plot od hlavní silnice.